Prak – II. časť
Skvelý článok o prakoch z webu slovane.cz. Na tejto stránke nájdete množstvo článkov na tému staroživota Slovanov. Oplatí sa navštíviť.
Raně středověký prak byl zbraní, kterou ovládal nepochybně každý chlapec již od útlého mládí. Kdo si vyzkouší střelbu z praku, tak ocení schopnost střelce strefit letícího ptáka či tak malý cíl jako lidská hlava.
Výsledná hodnota praku není příliš velká (u rostliných vláken zanedbatelná) a jeho účinnost byla dostatečná. Dobrý zásah mohl protivníka z boje vyřadit i trvale či jej dokonce zabít.
Standardním prakem lze házet dokonce čtvrt až půlkilogramové kameny na vzdálenost přibližně sto metrů. U menší munice se uvádí dostřel až 200 metrů při velké kadenci 6 až 12 kamenů za minutu. Z těchto důvodu je třeba při prakostřelbě (ať soukromé či na akcích) dbát co nejvyšší opatrnosti a bezpečnosti.
Ak máte chuť stráviť s nami v lese pár nocí a skúsiť si techniky prežitia v prírode, pozrite si ponuku našich kurzov na https://kurzy.survivor.sk .
Kurzy prežitia so survivor.sk.
Praky
Popis: Technicky si nyní prak rozdělíme na kapsu na munici a na ramena praku. Přičemž ramena dělíme na volné (to které se při střelbě uvolňuje) a pevné. Prak zpravidla tvoří pás kůže, s rameny dlouhými přibližně 50-120 cm dlouhými s cca 15-20cm velkou kapsou (vakem) na munici uprostřed. Na pevném konci praku se nalézá buď pevné nebo pohyblivé (utahovací) oko a na volném konci oko nebo uzlík (podle typu střelby).
Historie: Prak je starověká zbraň používaná samozřejmě k boji i k lovu, protože však není vyroben z trvanlivého materiálu, není archeologicky příliš doložen.
Máme ovšem bohaté nálezy munice (hliněné, kamenné i olověné) ze středomoří a také množství etnografických srovnání z celého světa. Neexistuje žádný kontinent (krom Antarktidy), kde by se prak nepoužíval. Jeho podoba a způsob střelby se na celém světě prakticky příliš neliší a různé odlišnosti jsou rozepsány níže.
Použití: Ze slovanského prostředí sice nemáme nálezy ani munice, ale lze úspěšně předpokládat hojné a časté používání této zbraně i na našem území.
Výroba: U ramen se snažíme o co nejužší průřez, aby byl odpor vzduchu při rotaci co nejmenší. Ale ne na úkor pevnosti – udržet rotujících 250gr vyžaduje svoji pevnost. Na akce se však hodí i “pomalejší” praky – nemusíte totiž běhat pro munici tak daleko a zvyšujete tím i bezpečnost střelby. Velikost kapsy je dána velikostí munice. Univerzálně může být kapsa velká okolo 20 cm, což dostačuje i na větší kameny. Munice by neměla z kapsy příliš vyčnívat. Její tvar by měl být kosočtverečný a měl by se při vložení munice přirozeně tvarovat do kolébky – v opačném případě munice pak při nižší rotaci vypadne.
Celokožený prak: Z kožených řemínků dostatečné síly a kvality (alespoň o průměru 0,4-0,5 cm) uřízneme požadovanou délku ramen. Řemínky mohou být i tenčí a spletené. Dále si uřízneme 2 řemeny (ze stejného materiálu) na kapsu – ty řemeny musí být delší 0 1/3 než plánujeme délku kapsy. Tyto dva řemeny svážeme na koncích k sobě a mezi ně všijeme ušeň kosočtverečného tvaru. Nyní ramena i kapsu spojíme-sešijeme k sobě.
Pletený prak: Tyto praky známe spíše z etnografických studií střední Ameriky a Afriky. Jedná se o nejlevnější možnou variantu, kdy jsou ramena i kapsa upleteny z konopných (či jiných) rostlinných vláken. Upletení ramen je stejné jako pletení pomlázky (z několika možných svazků) – kapsa se plete na jednoduché kosočtverečné formě nebo na vypnutém rámu. Pro zdatného řemeslníka/řemeslnici to není nic složitého – chce to jen trochu cviku. Ovšem u rostliných vláken je předpokládaná nižší životnost a větší nároky na údržbu než u koženého prku.
Kombinovaný prak: Podle mého úsudku se jedná o nejhezčí a kdysi snad i nejčastější možnou variantu – bohužel opomíjenou. Ramena budou upleteny z vláken rostlinného původu (z důvodu ceny) a kapsa bude kožená (aby více vydržela).
Držení praku
Držení volného konce je téměř vždy stejné. Jedná se (kromě anglosaské varianty – dvě oka) vždy o zakončení uzlíkem či uzlíky, které usnadňují držení volného konce v ruce. Tyto uzlíky zvyšují kvalitu držení praku při rotaci (aby nám volný konec odstředivou silou sám z dlaně nevyklouzl) a také umožní vyšší citlivost při míření – pomohou lépe vystihnout správný okamžik, kdy volný konec pustit.
1) Oko (které je sešito napevno) navlečeme na prostředníček a řemen provlečeme mezi palec a ukazováčkem. Druhý volný konec praku uchopíme mezi palec a dlaň/ukazováček – držíme jej v pěsti. Prak roztočíme a pootevřením pěsti (zvednutím palce) uvolníme volný konec který se odstředivě vymrští vpřed.
Osobně preferuji tuto variantu s tím, že řemen nechám volně viset – při házení mi dva řemeny mezi palcem a ukazováčkem dělají zbytečné problémy a na kvalitu hodu to nemá žádný vliv (spíše naopak).
Tuto techniku hodu známe dodnes například od Eskymáků a zprávy o ní máme téměř z celého světa. Je to také nejpohodlnější a pro začátečníka i nejpřesnější technika. Tato varianta je použitelná i pro naše Slovany.
2) Jeden konec praku je tvořen smyčkou (raději širší kvůli pohodlí) která se navleče na pravou ruku. Způsoby utažení mohou být různé – od kožené pojistky (zkracovačky) po utahovací uzel. Tato druhá varianta je vidět také na fotce. Tento úchyt známe například z Výšivky z Bayeux a dalo by se snad použít i pro naše Slovany.
3) Oba konce praku jsou zakončeny spletenými kroužky nebo očky. Konec praku, který zůstává v ruce navlékáme na prostředníček a vypouštěný volný konec na ukazováček. Tuto techniku hodu máme potvrzenu z anglosaského prostředí od 8. po 14. století (Strutt, 1876, 136, 137) a měla by se tedy objevovat i u Slovanů.
4) Poslední je technika “přes dlaň” je podobná způsobu 2 (uchycení oka přes zápěstí). Oko je zde ovšem sešito napevno. Druhý konec přidržujeme v dlani palcem. Tento způsob se používá pouze v případě spodního hodu (bez rotace) s vykročením a je typická pro severoafrický kmen Vašambaa (Lindblom, 1927, 15). Tato varianta se mi nezdá příliš praktická. V ruce totiž držíme 2 řemeny a to při hodu (puštění řemene) překáží. Navíc se nejedná o techniku evropskou a tedy ani slovanskou!
Způsob střelby
Zde se pokusím nastínit různé způsoby prokostřelby. Předem upozorňuji, že především chvíle vypuštění kamene je věcí cviku a intuice. Bez praxe se to prostě nelze naučit!
HORIZONTÁLNÍ STŘELBA: Střelec se k cíli postaví levým bokem. Levá noha je předkročená a pravá vůči ní zaujímá úhel 90°. V pravé ruce držíme konce praku (viz techniky úchopu výše) a v levé ruce držíme střed praku – kapsu na munici i s kamenem. Prak držíme našponovaný – přičemž pravá ruka je nad hlavou (či mírně dopředu) a levá směřuje směrem k cíli.
Když chceme zahájit střelbu, začneme prakem rychle rotovat (aby nám munice nevypadla) proti směru hodinových ručiček. Prakem rotujeme nad hlavou (popřípadě mírně šikmo) a co nejrychleji. Ve chvíli, kdy kámen rotuje (přibližně na úrovni špičky pravé nohy) střelu vypustíme. Střelba se provádí tak, že povolíme volný konec praku, ten se odstředivou silou vymrští směrem ven od rotace a vypustí zároveň i kámen.
Energie a směr střely se dá zlepšit:
a) Protažením dráhy při rotaci – (švihnutím) pravé ruky při vypouštění kamene.
b) Vykročením: při švihu vykročíme celým tělem vpřed a tím zvýšíme energii i směr letu kamene.
Obrázek: Vyobrazení etruského mladíka lovícího ptáky – freska z konce VI. století, freska (Fougeres, 1892, 1366; Lindblom, 1940, 9).
VERTIKÁLNÍ STŘELBA:
Střelecký postoj je stejný jako při předešlé variantě. Prak však můžeme nechat volně viset dolů (nesmí být tedy příliš dlouhý, aby se nedřel o zem) a rovnou začínáme rotovat proti směru hodinových ručiček (platí samozřejmě jen pro praváky). Kámen můžeme vymrštit rovnou při první otočce nebo jej pro zvýšení efektu můžeme nechat víckrát otočit.
Energii hodu můžeme také zvýšit vykročením: Ve chvíli kdy kámen dokončuje půlkruh a blíží se k zemi, souběžně s rotací praku vykročíme pravou zadní nohou vpřed. V pravou chvíli (kámen je cca v 1/3 předního půlkruhu) kámen vypustíme (ruka při tom změní polohu z pokrčené na narovnanou).
VRH ZPOZA HLAVY:
Tento způsob střelby je vlastně nejprimitivnějším možným použitím praku, protože se jedná vlastně o pouhé prodloužení ruky. Cílem je zvětšit dráhu kamene a tak mu dodat patřičnou energii.
Stojíme v základním postoji mírně zakloněni. Kámen je volně položený v prku, který držíme za hlavou – kámen v podstatě leží na našich zádech. Prostým švihem jako při házení rukou vrhneme kámen vpřed. Volný konec praku pouštíme ve chvíli , kdy mine úroveň naší hlavy. V tomto švihu jde dopředu celá hruď a ruka. Případně s dá vpřed postoupit vpřed i celým tělem.
VRH PŘÍMÝ (zpoza hlavy) a VRH ZE ZEMĚ
V tomto způsobu půjde spíše o množství vržených kamenů spíše než o rychlost a přesnost. Jsou to etnograficky či historicky podložené metody a mohou sloužit vášnivým prakostřelcům jako inspirace k dalším variantám hodu.
Házením zpoza hlavy dodáme při jednoduchém vrhu (bez rotace) praku vyšší rychlost a tedy i vyšší účinnost při dopadu.
Munice do praku:
Jako munice sloužily především kameny. U národů na blízkém východě se jednalo o hliněné koule či kameny o velikosti a tvaru tenisového míčku. Římané oproti tomu používali opracované valouny kosočtverečného tvaru (viz. foto), či si dokonce munici vylévali z olova. Konkrétní malý kosočtverečný oválný kámen mohl být délky okolo 3 – 3,5 cm s váhou 25 – 30 gr.
Dostřel: Dobře stavěným prakem lze tedy házet kameny až o váze 500gr s účinným doletem 100 m. U menší munice se uvádí dostřel až 200 metrů a to při velké kadenci 6 až 12 kamenů za minutu. Standardní kadence trénovaného prakostřelce se ovšem uvádí 5-6 kamenů za minutu.
Použitelnost: Pro Slovany nevím o žádném nálezu shromážděných kamenů a je spíše předpoklad, že se házelo jakýmikoliv valouny vhodného tvaru a patřičné velikosti.
Munice do bitev a na souboje: jako velmi hezké mi přišlo využití nezralých jablek na Veligradu 2006. Pro bitvu se nejlépe dá použít kulička o průměru do 4-5cm, vyrobená z mokrých novin a kobercové pásky. Noviny rozmočíme a splácáme z nich kuličky, které necháme zaschnout., Následně kuličku obalíme černou kobercovou páskou. Taková kulička sice při zásahu zabolí, ale nezraní.
Dnes jsou jako munice na akcích nejčastěji používány mírně povařené brambory.
Terč na prakostřelbu
Naši předkové házeli prakem prakticky pořád a zřejmě nějakou velkou potřebu soutěžní prakostřelby neměli. Viděl jsem v historickém dokumentu BBC o Hanibalovi trénink prakostřelby na beraní lebky umístěné na holi, ale nakolik se to zakládalo na historických podkladech netuším.
Výroba terče na akce: Navíc terč zvící velikosti lidské hlavy by pro současné práčata asi nebyl tím nejlepším. Střílí se tedy spíše na zásah do větších terčů na šípy nebo do lněných kapes (jeho výhoda je v rychlejším sběru munice nebo lepší použití na akce). Ten můj (na obrázku vlevo) je o průměru asi 0,6 metru a vzdálenost na střelbu mám asi 7 – 10 metrů. Jeho výroba je snadná: Vezmeme kmínek Y tvaru. Obě ramena spojíme do oblouku spleteným vrbovým proutím a přiděláme kapsu ze lněného plátna. Historicky je to nesmysl (nikdo by neplýtval plátnem), ale na akce se to dá výborně použít.
